X

Jak Remusova krolevjonka beła zdovanô 
i jak svjat dlo njego vëzbeł vszelką vortosc.

Na mojim łożku pod zelonim wokjenkjem wusnąc mje njedało, le vjedno mje kąsała, naksztołt nopartigo gzela, meslô:

— V czvortk wona będze zdovanô! To tede ju tak bëc mjało, że pon rzekł do Morcena:

—V czvortk pojadzesz do młina! A młin stojoł v Lipnje. Tak jô vzął Morcena za stodołę i rzekł do njego:

—Morcenje! V czvortk të mosz jachac do młina. Vëmovji sę i poslij mje. Jô cë sę wodsłużę, czim będę mogł.

Morcin na to sę chvjilkę namiszloł, tej rzekł:

— Jô cë wuczinję do voli, ale muszisz mje pjervij wodpovjedzec na dva słova.

— Vejle! Mjichałova Marta to snożé dzevczę. A jô chcołbem sę z nją żenjic. Ale v njedzelę va przëszła v gromadze z lasa. Rzeczë mje! Jesta va ze sobą zakantrani, cze nje?

Ale jô sę mocko dzevovoł na takji pomeszlenjé, bo to mje njigde do głovë nje przëszło. Ale won mje z taką wuvogą zdrzoł v woczë, że mje sę i kąsk smjeszno zrobjiło. Tak jem wodezvoł:

— Marta je gvesno dobré dzevczę, a jô ję kochom jak brat, bo beła mje jak sostra wod dzecka. Żeli wonacę chce, a të mosz volą brac ję za bjalkę po katolicku — Bog z vami! Jô nje vjidzę żodni przeszkodë.

Tak won mje doł rękę, że jô pojadę i ma szła nazod. Wob drogę won kąsk medetovoł i tak povjedzoł:

— Dzivno be też beło, żebes të, Remus — vëbocz, ale jô movję jak meszlę — mjoł sę ji vjęcij vjidzec, njiże jô. Njicht nje vjinjen, że go Pon Bog stvorzeł takjim a nje jinszim. Ale procem mje szekovnigo chłopa, të z tvojim koscatim, chudim rusztovanjim vëzdrzisz, jak nje przimjerzając...

Nje dokuńczeł Morcin, bo mje nje chcoł wobrazëc. Ale jô beł ti jistni wudbë, co won i jem rzekł:

— To sę vje, Morcenje. Të chłop, jak pupa, a jô, jak płoszedło v kapusce. Tej nje bjerzë so do glovë njick i żenji sę z Martą. Bo ze mną, to wona pevno le z litoscë wobchodzi sę tak dobrze.

Czvortk vëszedł ze zavjitrzną zorzą, jak njedzela. Pełno beło na woborze słuńca. Bedło sę kleszczeło z chlevóv na pażęc, a kurë sę wugonjałë za bączkami. Jezoro szkleło sę jak wobsepané żevimi skrami. Konje porskałë, kjej jem zakłodoł je do voza.

Marta szła z bęboruszkjem do jezora i przëstanęła kol mje. A jô nji mjoł wodvogji patrzëc ji v woczë, le wodvroconi plecoma zakłodoł jem postronkji za worczikji. Ale wona żdała, jażem sę wobroceł, zazdrzała mje smutno v woczë i rzekła:

— Remus! Komor leci za vjidem, jaż sę spoli!

 — Znadz takô volô Boskô! — wodrzekł jem i vsunąl na voz, be vząc drogę na Lipno.

Do łav na rzece jô jachoł stępją. Potim zagarnął mje las, jakbe svojim czężorem nje chcoł mje puscëc dalij. Ale jô strzeleł z batoga i jął gnac. A kjej jem vëtirzeł z lasa, tej nje folgovoł jem, z czego sę pevno dzevovałë i Liza i Gnjadi, bo to nje je gburskji sposob. Ale jô nekoł na złomanjé karku, bom sę bojoł nje zmudzëc zdovanjô. Ludze na polu stovelë wod robotë i zdrzełë za nami, movjącë do sebje:

— Chtuż to tak nekô po drodze v chmurze kurzu? Abo spjeszi do konającigo, abo go co wosamętało.

Pevno mje njico wosamętało. Bom nje folgovoł, jaż pod gorą, chdze przidkô droga przede vsą jidze v gorę. Tam Liza i Gnjadi woboje łbami trzęsłë ze zdzevovanjô, wuvożającë sobje:

— Cze naszigo Remusa brzmjel kąseł, cze mu gzel wob wuszë brzęczi, cze też sę wupjił, jak to chdzeroz parobcë robją?

Ale jô rzekł:

— Wukąseło mje njico do żevigo, brzęczi mje wob wuszë, jem pjijani, chocem v żëcu krople gorzołkji nje pjił. Dravujta, konjikji, dravujta!

Bo Remus vëzbeł wubetk i mjarę.

Ale pod gorą, chcącë nje chcącë, jô muszoł konjom dac folgę, bo voz zarzinoł v pjosku głębokji kołovaża. Wob ten czas nade mną vesoko podlecoł skovronk, spjevająci godzinkji. A jô so przëboczeł spjevę, chterną chdzeroz Marta spjevała:

— Hej, të ptoszku skovroneczku, vesoko lotosz. 
Povjedzże mje novjineczkę, chdze sę wobrocosz? 
A skovronk wodezvoł:
—Povjem jô cë novjineczkę, ale njesrogą. 
Bo ju z tvoją nomjilejszą do slubu jadą! 

Vëjachavszë na gorę, wuzdrzoł jem vjes Lipno. Szari, słomjanni dachë i zrębové scanë zdrzałë ku mje przez korunë vjelgjich lip, wod chternich vjes brała mjono. A mje beło, jakbe do mje vołalë:

— Bjej chiże, bo krolevjonkę tvoję zdovaja, a cebje nji ma!

Ve vsë zajachoł jem do karczmë, vëprzągł szkapë i doł jim wobrok, bom sobje wudboł mocko żdac, jaż będze po vszetkjimu. Tej szedł jem do koscoła. Ksądz pravje vëszedł wod vołtorza, a kjile kobjet i dvuch stareszkóv znojma parajilë sę do dom. Le jô som wostoł v koscele. Tak jô vlozł v norcik wostatni łavë pod chorem im sę vzął żdac. Całi szturk jô wostoł som, ale njiżoden pocerz nje szedł mje z dusze. Le vstec zdrzoł jem na vołtorz vjelgji, v chternim Matka Boskô v złotim płoszczu sę mjenjiła. Przed tim vołtorzem ksądz mje przëjął pjerszi roz do Svjętich Sakramańtóv. Nje tak dovno temu. Chtuż be mje beł v nen czas povjedzoł, że będę tu dziso v norciku skrëti żdoł? A na co? Abe njeszczescé moje vëpjic do negji, bo moja krolevjonka mô bëc zdovanô.

Zdrzoł jem ku licom Nosvjętszi Matkji ve vołtorzu, jak pjes v woczë pana, czebe ztąd mje nje przëszła pocecha. Ale czëtoł jem v njich:

— Cerpji, bjedni Remusu, cerpji! Boczë, cużje tvoje cerpjenjé procem mojigo!

Podnjosł jem woczë na posovę vesoką i beło mje, jakbe ztąd muszało przińsc co njespodzevanigo. A żebe te murë tak sę zapadłë! A kjejbe tak pjorun strzeleł prosto ze słonecznigo njeba i klasnął przed ji nogji v drodze do zdovanjô, cobe vzęła to za złą vjeszczbę i przed vołtorzem zavroceła do dom? — A kjejbe tak mój Anjoł Stroż zastąpjił ji drogę i rzekł:

— Njerobji tego, bo bjednimu Remusovji serce pęknje!

Takji mesle mje wopodałë jak tonącigo, chternimu rozum movji, że nji ma retunku, a jednak won szukô woczoma nad zotorem chocbe szeszminja belice, chocbe słomë kunjoszka, żebe sę wuchvacëc i vëdobëc wod smjercë. Na posovje vesoko vjisoł vizerunk Pana Jezusa na krziżu. Strach mje beło vezdrzec na Zbavjicela, bo mje dusza moja rzekła, że v meslach mojich bluznję. Ale wod wokna szedł grubi parmiń vjidu ku Njimu, a po tim parminju szłë i woczë moje. I tak muszoł jem patrzëc na te skarnje bladé i krevavé pod drzonovą koruną. I znovu jô wuczuł słova:

— Cerpji, bjedni Remusu, cerpji! Të sobje radë nje vjesz z tvojim głupim sercem, spravą, chterna njikogo krom cebje nje wobchodzi. Jô cerpjoł za milijonë ludztva, wo svojim sercu zabivszë.

Ale moja dusza zakrziknęła :

— Jezus, Marija! Jak jô bjedni czlovjek mom to bolenjé strzimac!

I załomoł jem ręce, że zatrzeszczałë v członkach. Ale wulgji mje nje dało, jaż kjile ludzi z zokresteji vëszedłszë, vzęlë kłasc divan kvjacasti przed głovnim vołtorzem i wustavjac vëbjité aksamjętem krzasła.

A jô dzevjił sę srodze, że tak sę mają, jakbe mje njebeło i mojigo vjelgjigo bolenjô. Bez prziczinë gorz mje na njich vzął, że bełbem jich mogł wusmjercëc v ti chvjilë. Alem wopamjętoł sę i scesnął jem wobjema rękoma spjikji. Tej naszłë mje takji meslë:

— Cuż cę to zdovanjé mô wobchodzëc vjęcij, njiże nich ludzi, co kładą divan dlo ji nóg i krzasła wustovjają dlo bjesadnich gosci? Cuż wona cë krzevô? Roz jedini do cebje przemovjiła, roz jedini cë zaszklełë gvjozdë ji woczu. Chtuż të jes, Remusu, żebes żądoł, abe te gvjozdë cë vjedno svjecełë? — A jednak mje vstec povtorzała nodzeja —  może sę co stanje?

Zaturkotałë voze przed koscołem, a za chvjilę jęłë vchodzec snożé panje i peszni panovje. Jô zdrzoł ku njim, jak zvjerz lesni szukającë ji woczu pełnich cudu. Jaż raptem vszestka krev mje wuderzeła do serca...

Tam szła wona wokoma czorno wobleczonigo pana, całô bjołô jak anjoł.

Zeloni vjonk korunovoł ji złotą głovkę. Długji a letkji, jak blon chmurë, zavoj płinął ji z głovë jaż do zemji. Woczë mjała spuszczoné i anji razu na mje nje vezdrzała. Jakżeż też vjedzec mjała, że tu bjedni Remus ze svoją skażoną godką, pasturk dovnji a dzis parobk na pustkovju Zobłockjigo, v norciku sedzi i radë so nje vje i Bogu bluznji i jego Matce, njevjedzącë;za co na njego przëszło takji skoranjé.

A wona tam szła ku vołtorzovji, jakbe skrzidła ję njeslë. A jô sę dobroł v ti chvjilë, jak małi i żorotni jô beł procem nji i jak to smjeszno, żem sę na tę wuroczestosc zchovoł v svój norcik. I przëboczeła mje sę na zjava z pod korunovam jarzębjinë pod lasem, chdzem sę vstidzeł svoji strodnoscë procem krolevjonki bjołigo zomku.

Zagrałë worganë, ale jô czuł jich granjé jak za chmurą. Alem woczu nji mogł wodervac wod ni bjołi postaceji przed vołtorzem. Tam ksądz jich dvoje zdovoł. Ale jô so wudboł tak:

 — Njim vińdą z tego koscoła, njech będze moja smjerc!

To mocné postanovjenjé mje kąsk poceszeło. Ksądz wob ten czas mjoł przemovę, z chternim njick nje rozumjoł, bo moje mesle po głovje gnałë z granjim, jak dunë v kurzatvje morskji za Gduńskjem.

Potim sę wuszekovalë vjeselnjicë i jęlë vëchodzec do bramë.

— Tero të ji vjęcij nje woboczisz! — krziknęło serce ve mje. I nje namiszlającë sę vëstapjił jem z łavë. A kjej wona sę zbliżała, jak cud z njeba na zemję zestąpjoni, jô sę rżnął do ji nóg, jak długji, meszlącë sobje!

—Tero wumrzesz, a tvój trup będze ji progjem do novigo żëcô.

Ale ve virokach Boskjich godzena moja jesz njebeła namjenjonô.

Vszescë vjeselnjicë sę stanovjilë, ale wona przë mje kłękła, chveceła bjołimi rączkoma moję głovę i wunjosła, a jô wotvorzeł woczë i vezdrzoł na ji lica, drogszé mje, njiże zbavjenjé dusze. Chvjilkę małą to trvało, ale jô czuł v sercu, że sobje przëboczeła chłopoka, co ji na kolanach doł svój novjększi skorb nagorze zomkovi. Jak parmiń słuńca przez chmurëna mjepodł ten błisk poznanjô z ji woczu i nagrodzeł mje za no straszné cerpjenjé v pustim koscele.

Kjile panóv przëstąpjiło i mje podnjesło. Tim wona njico rzekła, a wonji mje posadzilë jak pjijanigo do povoznjika na peszną landarę i pojachelë. Bjołi dvor stojoł pokuńc vsë, a przed njim stanęłë konje. Młodô panji szła po drodze kvjotkami vësceloni, a mje kozoł povoznjik zlezc. Tej przëszła służba i mje vzęła do stodołë. Tam jô wuzdrzoł, jak przez dokę, dużi stołë zastavjoni a v norce vjelgą beczkę pjiva, z chterni parobcë toczilë v dużé szklonkji. Kjile z njich mje znało, bom z njimi v gromadze chodzeł wonge na nowukę. Ti mje zaru przërôczilë:

— Poj, Jemus! Dziso naju pon żenji jediną corkę. Wupjijema sę za trzë dzevkji.

Ale jô njick nje jodł anji njick nje pjił, bom beł i bez tego pjijani. I jesz roz mje słuńce zasvjeceło i zajasnjała stodoła dlo mje bloskjem, jakji muszoł pasturkom v polu zavjitac v pjerszé Bożé Narodzenjé. Bo wona, moja krolevjonka, przëszła sama z jednim sługą do stodołë a sługa njosł łiszczącą tocę, a na nji dva kjeliszkji i butelkę vjina. Tę wona kozoła przede mną postavjic, nalała sobje i mje i rzekła:

—Pjij!

Czervjoné jak krev beło to vjino v szkle, a mje sę zdovało, żo to beła moja krev serdecznô. Ale jak kozała, tom pjił. Tej wona pogłoskała mje po głovje, wusmjechnęła sę jak młodi dzeń i wuszła.

Parobcë zaczęlë mje zozdroscëc i ze mje podkorbjac. Na to żem vzął sę i szedł, bom so wuvożoł:

— Tero dejadej je po vszeskjimu.

Nje vdarzę sobje, jak jem spravjił wu młinarza i vëjachoł ze vsë. Ale to vjem: Kjej znovu szło z gorë, tej strzimivoł jem voz a na rovnim cesnął jem bat i jachoł całą drogę stępją.

— Nacuż jô sę mom spjeszec? — rzekł jem sobje. — Tero jednak je po vszeskjimu.

Gnjadi i Liza znovu trzęsłë łbami, bo sę dzevovałë njemové bidlęta. Ale mjeju vszetko beło jedno. A vstec mje tropjiło pitanjé, jak noparti gzel, co wob wuszë brzęczi:

— Cuż të tero będzesz robjił na tim svjece? —

Njebo zaczęło pobjegac, a kjej jem vjachoł do lasa, trzęsk mje broł, jak v pękanim mrozu, choc to rovnak panovało cepłé lato. Jô patrzącë na drzevjęta dzevovoł sę, bo sę zmjenjiłë, jak v nen czas, kjej jem woddoł moji krolevjonce mój mjecz złoti. Ale dziso nje nosełë ruchen njedzelnich, alem vjidzoł jich korę popękaną i wodłomjoné vjetvje, jak skażoni członkji koscetrupóv. Mjijołjem jabłonkę, svjodka moji pobjitvë z Golijatem. Stojała cechô i zgurdżałô, jakbe mje wod staroscë ledvje poznała i chcała rzec:

— Vszetko to głupi vergle: i to tvoje dobëcé na Golijace i ta zaklętô krolevjonka! Jidz spac, Remusu, bo i tak wumrzec muszisz.

A tam dalij v lese, zdovało mje sę, że njico brzedkjigo zataconé sedzi. A jô njevjedzoł: Smjerc, cze wukozka, cze zvjerz njebivałi, co dovnji żeł v lese, a dziso le v bojce żije.

Przejachoł jem kole łav przez rzekę, Vnetk mjołjem na woczach naju pustkovjé: vesokji drzeva lipové przed woborą, stodołę, za nją koszkji pszczół, chlevë, chatë ludzkji. Kole studnji stojała Marcijanna. Mjichoł wuprovjoł cos przë vasążku a Morcin njosł pęk sana dlo konji. Mje tede ta całô ich procô vëdovała sę njidoczego i po głovje szło noremné pitanjé:

— Pocuż wonji tu jesz procują? Tec svjat tu nji mô żodni vortoscë!

Wod tego dnja jô vszetko robjił jak v spjiku. Jedzenjô jô sę żadzeł, alem jodł, bo mje kozelë. Marcijanna zajisceła sę wo mje i rzekła jednigo dnja do Mjichała, chturen znoł sę nolepji na vszelakjich choroscach dobetku:

— Mjichale, vezdrzële na Remusa. bo mje sę zdaje, że won żołti jak gromnjica.

—Jô to vjidzę ju całi szturk! — rzekł Mjichoł. —Jakuż może bëc jinaczi, kjej won njick nje jé? MocBoskôko mu namjenjoné, tego nje mjinje. Ale mje sę zdaje,że kjej to sę nje wodmjenji, to może bëc zle.

— A nji ma na to lekóv? — pitała sę Marcijanna.

— Jednę radę jô jesz vjem. Jak to nje pomoże, tej będze z njim trzeba do doktora, bo dejadej wumrzec muszi.

—V Jimję Wojca i Sena! — krziknęłaMarcijanna.— Takji zdrovi knop i żerni!

I zakreła fartuchem woczë i vëszła precz, boji potcevimu dzevczesku, żol beło.

Marta mje sę na woczë nje pokazivała.

 


     IX      

REMUS

      XI